Rok po japonské apokalypse

Jošiko Otaová nechává okna stále zavřená. Nikdy nedá prádlo sušit ven. Dcerám radí totéž s varováním: Nebudete mít děti. Rok po katastrofě z 11. března zemi dál trápí strach z neviditelného nepřítele – radiace.

Otaovi žijí zhruba 60 kilometrů od místa, ke kterému byly ještě řadu měsíců upřeny oči celého světa – jaderné elektrárny Fukušima.

Rok poté, co ji zemětřesení a následná vlna tsunami poškodily tak, že se zcela vymkla kontrole, z ní stále uniká radiace.

I když v prosinci odborníci oznámili, že se jim podařilo zchladit reaktory natolik, že už z nich neuniká „významné“ množství radiace.

„Vláda nám stále říká, že nyní nehrozí žádné OKAMŽITÉ zdravotní komplikace,“ říká Jošiko. „Nemluví o tom, co bude za deset či dvacet let.“

Nabízí se paralela k havárii v jaderné elektrárně Černobyl v roce 1986. Podle zdravotnických statistik se mezi dětmi a dospívajícími v postižené oblasti například vyskytlo více než šest tisíc případů rakoviny štítné žlázy spojené s výskytem radioaktivního jodu. Studie z okolí Fukušimy ukázala, že hladina nebezpečného jodu je tu nižší. Ale... Vlna případů tohoto typu rakoviny začala v Černobylu až několik let po havárii.

„Určitě není dobré tu žít. Ale kde jinde?“ vzdychá Jošiko.

Místa k žití nebylo v Japonsku nikdy nazbyt. Půda tu má obrovskou cenu. Po loňském 11. březnu jí slušný kus ubyl. Nejde jen o „směšnou“ dvacetikilometrovou zónu okolo elektrárny Fukušima 1, kde ještě hodně dlouho bude platit zákaz vstupu. Další rozsáhlé oblasti jsou dosud zcela zdevastované a neobyvatelné. A lidé z nejpostiženějších míst se cítí opuštěni. Následkem katastrofy je na 330 lidí stále bez domova. Slovo, které z jejich úst uslyšíte velmi často, je: Nejistota. Tradičně optimističtí Japonci si dokážou představit, jak všechny ty sutiny odklidí, jak všechno zase opraví a jak země opět začne vzkvétat. Z rovnováhy je však vyvádí radiace, nepřítel, který není vidět, není cítit, není slyšet. „Lidé jsou stále vyděšeni k smrti,“ říká Wolfgang Weiss, šéf vědeckého týmu OSN zkoumajícího radiaci ve městě Fukušima, několik desítek kilometrů od nejpostiženějšího reaktoru, kde dnes žije na 280 000 lidí.

A to je jen malý dílek ohrožené oblasti. Laboratoř francouzské organizace ACRO v těchto dnech informovala, že působení radiace nepolevilo ani ve vzdálenosti přes 200 kilometrů od poškozených reaktorů.

Japonská vláda v prosinci představila ambiciózní plán dekontaminace rozsáhlých území do roku 2014, na něž by se poté mělo vrátit na 100 000 obyvatel. Experti se však shodují, že plán má řadu hluchých míst. Podstatou programu je odstranit na těchto plochách svrchní vrstvu. Zatím zcela nevyřešenou otázkou je: Kam s ní? „Dekontaminace v tuto chvíli znamená, že pouze přesouváme zasaženou hmotu jinam. Odstraňujeme ji z míst, kde chtějí žít lidé, ale zatím se jí nedokážeme zbavit zcela,“ říká Kazuaki Ižima, expert z Japonské agentury pro jadernou energii. O místech uložení odpadu se ještě ani nezačalo jednat. A Japonci nyní vládě moc nevěří, že je dokáže neviditelného nepřítele zbavit. „Ten plán mi nepřipadá bezpečný. Už jsem se vzdal naděje, že se vrátím domů,“ svěřil se Masato Jamazaki, 68letý penzista a uprchlík z postižené oblasti.

Rodina Otaových zůstává v domě 60 kilometrů od Fukušimy, ač se bojí, že to může mít osudové následky.

„Nemůžeme teď zdejším lidem říct, že jsou v bezpečí,“ připouští Wolfgang Weiss. „ Život, to je riziko,“ dodává mnohoznačně.

Zdroj:  Mladá fronta DNES